Jaká byla uplynulá sezona, která byla tvá poslední v dresu Třince?

Dá se říct, že se podobala těm předchozím, kdy jsme se v určité části sezony potýkali se sérií špatných výsledků, kdy se nám nedařilo. Pak to zase bylo opačně, měli jsme jen dobré výsledky. Nejlepší sezonu jsem zažil pod trenérem Nečkem, kdy jsme byli pátí. Tentokrát jsme do posledního zápasu bojovali o sedmé místo, takže sezona patří mezi jedny z lepších.

Loňský ročník byl specifický řadou změn, ke kterým postupně docházelo.

To je pravda. Během sezony se toho hodně změnilo. V létě se obměnil kádr, pak přišla změna trenéra, změnil se také systém hry. V závěru podzimu jsme se pod trenérem Strakou chytli a udělali bodovou sérii. Jaro bohužel začalo stejně špatně jako podzim. Pak se změnilo rozestavení, kdy jsme začali hrát na pět beků a Martin Samiec začal nastupovat v útoku. Myslím si, že to byly dva klíčové faktory, které nám dopomohly k záchraně. Systém se třemi stopery jsme už praktikovali dříve pod trenérem Nečkem, takže někteří z nás ho už měli zažitý, ten přechod nebyl náročný.

A když se na uplynulý ročník podíváš z osobního pohledu?

Mám z něho rozporuplné pocity. Začínal jsem jako kapitán. Na jaře po zápase v Hradci králové jsem vypadl ze sestavy. Zápasů bylo hodně a šly rychle za sebou, v některých jsem hrál, v jiných ne. Takový je prostě fotbalový život.

Byl jsi služebně nejstarší hráč Třince. Pod Javorovým jsi strávil sedm let. Jak na ně budeš vzpomínat?

Sedm let je hodně, možná polovina mé profesionální kariéry. Bylo to hezké, mám odtud spoustu zážitků. A vůbec nevadí, že jsme neskončili třikrát po sobě třetí. Nejvíce vzpomínám na sezonu, kdy jsme byli po podzimu první, respektive druzí po předehrávaném kole. Pak už to šlo bohužel dolů, hrávali jsme spíše ve spodní polovině tabulky. Loňská sezona byla pozitivnější, bojovali jsme o sedmé místo. V Třinci se nám narodil syn, proto mi Třinec i lidé okolo fotbalu navždy zůstanou v srdci.