Z jakého důvodu jste se po devíti letech rozhodl skončit ve funkci generálního manažera Fotbalu Třinec?

Zvažoval jsem to celé jaro. Před utkání s Blanskem, kdy jsme ještě nebyli zachránění, jsem vedení klubu oznámil, že končím. To rozhodování nebylo jednoduché. Byl jsem tady devět let a dospěl jsem k závěru, že už bych potřeboval změnu a měl svou funkci předat někomu mladšímu, s novými vizemi a novým elánem. Já sám potřebuji změnu, odpočinout si, načerpat energii a získat novou motivaci.

Jak hodnotíte uplynulou sezonu, v jejímž závěru Třinec sahal po sedmé příčce?

Řekl bych, že ve srovnání s těmi předchozími, byla nejnáročnější. Neustálé testování, překládání zápasů. Zachránili jsme se až v předposledním kole, do té doby vládla všudypřítomná nervozita. Poslední sezona mi vzala spoustu energie.

Jakých bylo těch devět let?

Především náročných. Většinou jsme pořád hráli o záchranu, pak do toho přišel koronavirus. Na druhou stranu jsem se do práce těšil, bavila mě, měl jsem skvělé spolupracovníky. Poznal jsem spoustu výborných lidí, byť se našli i takoví, kteří nám nepřáli. Udělalo se také spoustu práce, zejména v administrativní budově. Pořád nám schází nějaká útulná tribunka, jaká by se na druholigový klub slušela. Z pohledu zázemí pro fanoušky jsme za ostatními pozadu. Bez dotací novou tribunu postavit nejde, zatím se pořád čeká, ale nic se neděje. A to stejné platí i v případě stadionu na Borku, který se nezměnil od 60. let.

Novým generálním manažerem se stal Petr Hrazdílek.

Petr je z Třince a zná zdejší prostředí. Je to jiná práce než trénování, je to manažérská práce, ale každý jednou musí začít. Petrovi fandím a přeji mu, ať do té druhé stovky vstoupí úspěšně. Přeji mu, ať mu všichni v klubu pomáhají, protože je to psychicky náročná práce.

Vy sám se loučíte v roce, kdy si třinecký klub připomíná sté výročí svého založení.

Dojel jsem tu první stovku a jsem moc rád, že jsme se zachránili. Děkuji všem spolupracovníkům z klubu, že se nám to podařilo. Je to kolektivní dílo, ale asi největší zásluhu na něm má trenér Straka, který mužstvo zvedl. Poděkovat se sluší představenstvu i dozorčí radě, také všem partnerům a sponzorům. V prvé řadě pak Třineckým železárnám, které fotbal dlouhodobě podporují a snad i podporovat budou.

Už máte jasno o své budoucnosti?

Cítil jsem, že potřebuji změnit prostředí, ale zatím netuším, co mě čeká. Teď budu měsíc dva odpočívat a věnovat se rodině, manželce a dětem. Zvažuji, že bych se mohl vrátit k trénování, ať už u mládeže, nebo mezi dospělými. Něco se rýsuje, případné nabídky zvážím a pak se rozhodnu, co dál.

Pohráváte si s myšlenkou, že byste se třeba jednou mohl do Třince vrátit?

Já a Třinec, to není jet těch devět let. To jsou i ta všechna léta předtím, která jsem v klubu strávil. Vzpomínám na své působení v žáčcích, na trenéry, kteří mi pomohli a nasměrovali mě do vrcholového fotbalu. Poznal jsem i spoustu lidí z vedení klubu, když jsem se sem v roce 1995 vrátil z Německa, abych zde dohrál kariéru. Děkuji všem oddaným spolupracovníkům, kteří s třineckým klubem spojili téměř celý profesní život. Bylo mi ctí s nimi spolupracovat. Já sám jsem cítil, že v klubu do důchodu nevydržím. Není vyloučeno, že se ještě někdy do Třince vrátím. Nezavírám za sebou dveře. Může se stát, že mě do klubu ještě někdy vítr zavane v nějaké jiné funkci.

Budete jezdit na domácí zápasy Třince?

Samozřejmě, budu. Mám to blízko, v Třinci jsem se vždy cítil jako doma.