Jednapadesát let zasvětil fotbalu jako trenér a dosud je stále jeho věrným fanouškem.

Svým vlídným vyprávěním nás nejen rozesmál, ale také vyvolal příjemnou nostalgii starých časů. Prozradil různé perličky a zážitky, kterých má na svém kontě nespočet. Pod jeho rukama prošly za tu dobu mnohé osobnosti českého fotbalu.

“První na koho si vzpomenu je brankář Ivo Kopka, reprezentant, chytal ligu v Brně, Prešově… Dále bratři Kulové, stříbrní na Mistrovství Evropy. Zdeněk Cieslar, to byla hvězda. Když hrál ve středu zálohy, chodil mezi hráči jako mezi hruškami. Byl tvořivým záložníkem, ale nakonec skončil jako obránce. Taky si vzpomenu na Kubalu, Lasotu, Lukeše, Matuszného a tak bych mohl pokračovat, ale tolik času asi nemáte. Spočítal jsem si kolik jich hrálo ligu a došel jsem k číslu 27, ale teď z hlavy to po mně nechtějte,” smál se mile při vzpomínání. Stále ho na ulici zastavují a zdraví jeho bývalí svěřenci slovy “Dobrý den, pane trenére!”. Za tu dobu je to už pěkná řádka fotbalistů a jak sám Otto Lanc přiznává, všechny hned nepozná. “Když potkám někoho známého, tak pozdravím, ale už se mi občas stává, že ty dospělé hochy nepoznám. Ale mám obrovskou radost, že se ke mě kluci hlásí a sami se připomínají. Dokonce, když jsem čekal u holiče, vstal napůl ostříhaný hoch a hlásil se ke mně. A já mu omluvně řekl, že ho neznám. Představil se mi jako Počarovský, kluk, co měl vždy za ušima, avšak fotbal hrál opravdu skvěle."

Sám od malička byl zapálený fotbalista, ale jeho problémy se srdcem mu nedovolily stát se vrcholovým fotbalistou a také v tom měla prsty trochu doba. A tak se stal trenérem mnoha generací. Když však chtěl jít dělat nábor do školy, často se setkal s nezájmem z její strany. Přesto neměl nouzi o hráče ve svém týmu. U hráčů měl respekt a brali ho jako pana trenéra s velkým T, ať už to byl lump nebo poctivec. Nejvíce si pochvaloval ročník 1955 a dále 1963, ty dva ročníky dle jeho slov neměly konkurenci. Během své trenérské kariéry si za své dovednosti vysloužil čestné ocenění od asociace "Gwent Country Football Association".

“Přišel jednou za mnou Karel Kula a omluvil se mi ze zápasu, že jde na závody ze školy. No a tak přijdeme, hoši se staví na plac a Kula se mi cpe do středu útoku. Ale Vlasta Kula hrál pravého záložníka. Ten uličník poslal za sebe Vlastu na závody do školy a na zápas přišel. Tehdy bylo velkou motivací už jen to, že kluk hrál za Třinec. Talent není vždy vše, základ je chtít."

To pro něj byl základní kámen úspěchu, vyvolat v dětech tu chuť. Sám pan Lanc na sebe prozradil, jak byl nadšený, když mohl být součástí třineckého kádru. Každý zápas, který odehrál, hrál srdcem. Je to třinecký patriot, který pyšně říká, že je to nádherné město. Přestože procestoval celou republiku, v jeho srdci je na prvním místě Třinec.

“Trénoval jsem do svých jednaosmdesáti let a jsem za to vděčný. Za život jsem toho prožil spoustu nejen díky fotbalu. Do školy jsem chodil bos, učebnice nosil pod paží a přece jsem se vyučil. Člověk nesmí být marnivý. Musí si vážit toho co má a jít svému cíli naproti. A neplatí to pouze pro fotbal, ale celkově v životě,” dodal na závěr své návštěvy.