Po letním odchodu obránců Pavola Ilka a Lukáše Luptáka zůstal v kádru Třince jediný pravý obránce – kapitán Ondřej Kušnír. Ten ovšem několikrát naskočil na postu stopera nebo na levém kraji obrany. Vpravo tak operoval Tomáš Omasta. A úspěšně.

„Párkrát jsem si to zkusil už v Havířově a musím říct, že mi to není úplně cizí, jen je třeba být trošku zodpovědnější směrem dozadu, je třeba více myslet na obranu,“ řekl Tomáš Omasta.

S tím kolikrát mívají útočně ladění fotbalisté problém. „Často mě to táhne dopředu, někdy se zapomenu. Hlavní je ale komunikace, s kluky se na hřišti vzájemně usměrňujeme, aby to fungovalo,“ dodal.

V moderním pojetí fotbalu se od krajních obránců čeká vydatná podpora útoku. „Trenér od nás vyžaduje, abychom hráli útočněji, takže můžu využívat své ofenzivní návyky. To, že občas nastoupím jako obránce, mi nevadí, nemám s tím nejmenší problém,“ řekl Omasta.

Zadákem se stal nečekaně, takříkajíc ze dne na den. „Na jednom tréninku mě kouč zkusil v obraně, ani jsme se o tom nějak nebavili. Hrálo se mi dobře, což mě samotného překvapilo. Pak jsem si zahrál beka ještě několikrát a už to tak zůstalo,“ pokračoval Omasta.

V předešlé sezoně měl úplně jiné úkoly. Trenéři ho stavěli pod hrot anebo na pravé straně zálohy. „Na kraji jsem se cítil asi nejlépe. A je mi jedno, zda v obraně nebo v záloze. Teď nehraji zády k bráně, všechno mám hezky před sebou. S rolí obránce se zatím sžívám. Když budu mít více zkušeností, třeba mě to bude bavit ještě více,“ zakončil Omasta.