Lukáši, jak se zrodil váš příchod do Třince?

„Zrodil se kolem období Vánoc, kdy mě oslovil trenér Neček a řekl mi, že by o mě měl zájem. Říkal jsem, že by to pro mě bylo dobré, ale vše záleží na klubech, zda se dohodnou. Nastoupil jsem do přípravy v Prostějově. Během prvních dvou týdnů se vše vyřešilo a nyní jsem tady.“

Bylo to těžké rozhodování? Přestupy mezi druholigovými kluby se tak často nedějí.

„Těžké rozhodování to nebylo. Sám jsem si říkal, že bych chtěl změnu. Nad třineckou nabídkou jsem dlouho nepřemýšlel. Rozhodl jsem se, že sem chci jít a porvat se o místo.“

Jakou roli ve vašem rozhodování hrál trenér Jiří Neček? Ten nedávno přiznal, že vás zná od malička ze společného působení na trenérské lavičce s Pavlem Hapalem.

„Velkou roli to nehrálo. Mělo to nějaký vliv, ale hlavním důvodem byl fakt, že Třinec je stabilní druholigový klub s vysokými ambicemi v soutěži. Pro mě je to nová výzva. Chci hrát a chci vítězit.“

Jméno Hapal hodně proslavil váš otec, bývalý reprezentant a aktuálně trenér slovenské reprezentace. Musel jste se jménem Hapal hodně bojovat?

„Když jsem byl mladší, tak jsem s tím bojoval. Ale člověk, jak stárne, tak si na to zvykne. Někteří lidé si něco říkají, ale snažím se to nevnímat a řídit se sám sebou.“

Srovnávají vás ještě?

„To ani ne. Já jsem šel vlastní cestou. Moc lidí mě nesrovnává, jen se na tátu často ptají.“

Jaké to je mít otce trenérem reprezentace?

„Je to asi stejné, jako mít otce jako fotbalistu. U nás v rodině se pořád řeší fotbal. Pokaždé, když si voláme, tak se bavíme o fotbale, ať už tady v Třinci nebo u slovenské reprezentace.“

Máte za sebou první týdny v Třinci. Jaké byly?

„Já jsem nadšený. Je tady trochu jiný styl trénování, je to větší dřina, ale ono je to u fotbalu potřeba. Kabina mě velmi dobře přijala. Myslím si, že jsem se rychle adaptoval. Je to tady všechno super, až na tu zimu.“

Někteří fotbalisté říkají, že třinecká příprava je jedna z nejtěžších. Jaké jsou vaše poznatky?

„Je to pravda. Některé dávky běhaní jsou náročné, ale pak se člověk bude cítit lépe na hřišti, když bude mít naběháno.“

Máte za sebou tři přátelské zápasy. Ten nejčerstvější jste odehráli v pátek v Chorzowě proti GKS Katowice. Můžete se k němu pár slovy vrátit?

„Bylo to specifické utkání. Hřiště bylo zmrzlé, posypané trochou sněhu, takže to bylo takové kluzké. Důležité bylo vyrovnat se soupeři v bojovnosti a běhání, což se nám v prvním poločase dařilo. Druhý poločas už jsem na hřišti nebyl a zbytek utkání neviděl.“

Co je třeba zlepšit do dalších zápasů?

„Já bych zůstal u toho, co jsme si nastavili. Myslím si, že to zatím funguje dobře a postupnými krůčky se dostáváme k cíli. Chceme hrát rychlý kombinační fotbal, hodně běhavý. Musíme se cpát do koncovky a dávat góly. Uvidíme, co předvedeme v dalších zápasech.“

Je něco, co vás v přípravě překvapilo?

„Kromě zimy asi nic. V Olomouci snad není ani zima. Celý rok tam je nad nulou a tady člověk přijde na první trénink a je tu mínus deset stupňů.“

Jak vnímáte tréninky thajského boxu?

„Z jedné strany je to sranda, na druhou stranu je to hodně fyzicky náročné. V Prostějově jsme chodili dvakrát za půl roku, tady ho máme teď dokonce dvakrát týdně. Je to komplexní trénink, co se týče síly a dynamiky.“

Otázka na závěr. Čeho byste chtěl s Třincem dosáhnout?

„Já jsem vítězný typ, který neumí prohrávat. Já chci pořád vyhrávat. Dlouhodobé cíle si nedávám. Mým prvním cílem je vyhrát první jarní domácí utkání proti Ústí nad Labem.“

Děkuji za rozhovor.