Jak jste se dostal do Třince?

„S Karlem Kulou už jsme měli dvakrát námluvy. Dvakrát mě oslovil, ale já už byl ve Frýdku doma. V životě jsem se hodně najezdil a už jsem nechtěl moc cestovat. Třetí nabídka už byla z jeho strany poslední, navíc jsme ve Frýdku-Místku spadli do třetí ligy a končila mi smlouva. Sice jsem měl smlouvu ještě u mládežníků, ale třinecká nabídka byla velice seriózní. Jelikož se z dřívějška známe s Jirkou Nečkem z Opavy a Baníku, s Karlem Kulou z Baníku a Karviné, máme k sobě blízko jako lidé. Volal jsem i Jirkovi, ten říkal, že by byl rád, kdybych přišel, tak jsem tady a jsem za to rád.“

Jak těžké bylo skousnout pomyslný sestup ve Frýdku-Místku?

„Bylo to hodně těžké, protože jsem ve Válcovnách nechal kus života, jak lidsky, tak sportovně. Můžete se zeptat manželky. V zimní přípravě jsem po jednom zápase přišel domů a říkal, že spadneme. Ona mi říkala, že jsem spadl z hrušky, že na jaře potřebujeme uhrát devět nebo deset bodů a jsme zachráněni. Nakonec se to vyplnilo.“

O to příjemnější je nyní angažmá tady v Třinci, kde se pohybujete vysoko nad očekáváním.

„To je bez debat. Nejen to, musím zaklepat, že se daří. Jde vidět, že si hráči i realizační tým lidsky sedli. Jsme naladěni na stejnou vlnou, nejsou mezi námi nějaké šumy, a to je velký základ úspěchu.“

Jste trenérem gólmanů, gólmanů jste zažil spoustu. Jak těžké je trénovat Lukáše Palečka a Jiřího Adamušku?

„Já jsem prakticky začínal hned po skončení své kariéry ve Frýdku-Místku. Pod rukama mi tam prošel Martin Raška, který byl na Slovensku hodnocen jako nejlepší gólman slovenské ligy. Následoval Petr Vašek, který je nyní v Baníku. Doprovázel jsem ho až do ligy, byl jsem s ním v Opavě, v Baníku. Dále jsem měl na starosti Marka Čecha, Petra Jursu, akademického mistra světa, nyní má významnou funkci v Radegastu a další, mezi nimi byl i dnešní šéftrenér mládeže Petr Sostřonek. Potěšil mě Jakub Kafka v Karviné, který mi řekl, že kdybych ho trénoval dřív, tak je úplně někde jinde. Já mám své know-how v tom, že gólmani mi musí věřit. Dělám vše pro to, aby ti brankáři chytali co nejlépe. Co se týče našich gólmanů, tak každý je jiný, ale oba perfektně trénují, jsou hodně pracovití a chtějí se zlepšovat. Základem brankářů je psychika, a pokud jsou takto myšlením nastaveni, jejich výkony budou lepší a lepší.“

Jak se trénují brankáři? Je to jiné než s ostatními hráči?

„Když víte, co dělá hlavní trenér, a víte, co je obsahem týdenního programu, tak vnímavější trenér podle toho udělá náplň tréninku i pro brankáře. To se týká letního a zimního období. V sezóně už to je trochu speciální. Tam musíte připravit hráče po psychické stránce a trénink před utkáním je trochu jiný. Je to o obratnosti, dynamice, technice chytání.“

Jaká byla Vaše kariéra?

„Moje kariéra byla už od malička nalajnovaná. Můj otec chytal za SK Slezskou Ostravu. Měl smůlu, že chytal v hrozném válečném období, pak poznal nastupující socialismus. Odehrál i nějaké zápasy za národní mužstvo. Národní tým se skládal z hráčů Sparty a Slavie. Aby se tam dostal nějaký Moravák, to bylo něco úžasného. Když jsem přišel v Kopřivnici na ulici a hráli jsme fotbal, tak mě každý posílal do brány. Od té doby jsem tam zůstal. Mým prvním trenérem byl otec. Jemu vděčím za svou kariéru. Byl to člověk, před kterým jsem smekl klobouk. Zastával významné hospodářské funkce, ačkoliv neměl vzdělání. Na Vysoké škole báňské promoval až ve svých padesáti letech. Možná mě trochu naformoval v tom, že jsem toho v lize tolik neodehrál. Když jsem se dostal z Kopřivnice do Baníku, tak jsem dělal vysokou školu. V té době byl trenérem Baníku Pospíchal. Pro mě to bylo hodně těžké. Já jsem musel mít určitý počet cvičení, přednášek, takže jsem prakticky po dvou hodinách ve škole jel na Bazaly na dopolední trénink, pak zpátky do školy a odpoledne znovu na trénink. Bylo to hodně náročné. Když jsem dělal státnice, tak v lize byli Schmucker a Schäfer. Jediní dva gólmani. Trenérovi jsem řekl, že musím do školy. To už se trenér Pospíchal naštval, bouchl do stolu a řekl, že potřebuje gólmana a ne studenta. Proto do Baníku přišel Pavol Michalík. Já jsem dodělal školu a šel na vojnu do Tábora. Když jsem se vracel, chtěly mě Teplice nebo Sparta. S Táborem jsme hráli třetí ligu, ale z toho týmu vyšli někteří hráči až do reprezentace, například Jiří Sloup, Jozef Němec, Pepa Mazura. Ostatní hráli nejníže druhou ligu. Trénoval nás výborný trenér Franta Cerman. Když se oddíly dozvěděly, že je Schäfer z Baníku, tak kroutily hlavou, protože s Baníkem se nešlo domluvit. Tak jsem se vrátil do Ostravy a bylo mi řečeno, že kdo bude chytat nejlépe, bude hrát. Byl tam reprezentační gólman Pavol Michalík, František Schmucker a já. Samozřejmě jsem byl trojka. Pak Válcovny spadly z ligy, chtěly se vrátit a přišly za mnou, zda bych k nim nechtěl jít. Bylo to lepší než dělat trojku v Baníku. V té době se rušila B-mužstva. Přišel jsem a tam Ján Zachar. Dovedete si představit, co to bylo. Přišel jsem namistrovaný, jako hvězda, Válcovny, to bude pohodička a šup, už jsem byl skoro celý podzim na lavičce. Stálo mě to hodně sil, než jsem se dostal do brány. Pak už jsem tam nikoho nepustil. Ve Válcovnách jsem byl hodně dlouho jako brankář, pak jsem tam po skončení hráčské kariéry i trénoval.“

A trenérská kariéra?

„Začínal jsem ve Frýdku-Místku. Tam jsem udělal tu nejzákladnější čtyřku, my museli mít praxi, tak jsem v době chytání ještě trénoval přípravky. Pak jsem udělal trojku, dvojku, ta je dnes jako licence „A“. Dělali jsme i diplomové práce, v noci jsme kreslili pajduláky, hrůza. Nejvyšší trenérská 1. třída se neotvírala, ale dalo se to udělat jako studium na Fakultě tělesné výchovy a sportu. To však bylo ještě před rokem 1989. Přihlásil jsem se tam, udělal jsem písemné zkoušky. Asistentem byl Dovalil. Tam bylo lidí, že si to nedovedete představit. Bylo tam hodně čerstvých absolventů středních škol. Já už jsem tehdy dělal zástupce ředitele na učilišti ve Frýdku-Místku. Po zdárně udělaných písemných přijímacích zkouškách jsem postoupil k ústním, u kterých mě zkoušel v té době “soudruh” asistent Josef Dovalil. Dostal jsem otázku Leninovy spisy, to mě omylo. Nějak jsem mu to povykládal, ale on mi říkal: “Zkoušky jste udělal, ale dali jsme přednost těm uchazečům, kteří mají větší předpoklady pro to, aby trénovali. Vy už máte lepší postavení, socialistická společnost do vás investovala a teď jí to musíte vracet.” V roce 1991 se otevíralo nové koncipované školení trenérů, tzv. profi licence. Přijímačky probíhaly na Strahově, bylo nás 150, takže jsme se nikam nevešli. Dali nám hadr, utřeli jsme si dvě sedačky na tribuně a tam jsme psali přijímačky. Nakonec jsem se tam dostal. Ze 150 uchazečů jich vybrali 30. Co čert nechtěl, první hodina a tam docent, tehdy už pan děkan FTVS Dovalil. My jsme měli kurz, kde byli skoro samí ligoví trenéři – Pavel Tobiáš, Karel Večeřa, František Komňacký, a to jsem si ještě na některé nevzpomněl. Prakticky jsme promoci pak měli na fakultě. To byla moje trenérská anabáze. Studium profi licence bylo náročné, protože v té době jsem pracoval u stavební firmy, takže jsem se učil po nocích. Pak jsem se věnoval trénování mládeže ve Frýdku-Místku, ale u toho jsem chodil ještě do práce. V roce 2003 přišel telefon od Jirky Berouska, zda bych nechtěl dělat gólmany v Opavě. V tu dobu už jsem ani nedoufal, že bych se mohl profesionálně fotbalu ještě věnovat. Kamarád, který mě v té době zaměstnával a v životě mi hodně pomohl, mě přesvědčil, že to je životní šance a že to mám vzít. Od té doby jsem profesionálním trenérem. První štace byla Opava, následně Baník, od roku 2009 jsem byl v Karviné a od 2011 ve Frýdku-Místku. Zajímavou trenérskou zkušenost jsem prožil v roce 1990. Velký kamarád Milan Bokša mi volal, zda bych nechtěl trénovat gólmany Indonésie. Oni přiletěli do Česka na soustředění, které absolvovali na Válcovnách. 14 dní jsem se věnoval brankářům jejich olympijského výběru. Indonésanům se moje práce líbila, tak mi vyřídili víza, letenky a za 14 dní jsem byl v Indonésii. Tam jsem byl skoro čtyři měsíce. Když mi skončilo vízum, vrátil jsem se s tajnou nadějí, že se do Indonésie ještě vrátím. Olympijská kvalifikace se však Indonésii nepovedla a trenér Masopust i Bokša se vrátili domů, a tak ani já už jsem se tam nevrátil.“

Co na to Vaše manželka?

„Ona je zlatý člověk, už od mládí si na to zvykla, ať už jsem byl hráč nebo trenér. My jsme spolu neměli dovolenou. Ona celý život učila, a když já jsem měl 14 dní před koncem školního roku dovolenou, tak oni měli největší fofr. Když ona měla dovolenou, tak mně začínala letní příprava. Ona vždy sebrala holky a odjela domů do Strakonic.“

Občas při cestách na zápasy vyprávíte o chovu holubů. Jak jste se k nim dostal?

„To je dědictví otců. Taťka měl v Kopřivnici holuby a já jako mladý kluk jsem k tomu načichl, z Kopřivnice jsem to přestěhoval do Frýdku a už jsem holubář.“

Jak vnímáte letošní sezónu?

„Je to velké překvapení, protože nahoru vyskočily kluby, které tisk prognózoval, že budou hrát o sestup – Olympia je velkým překvapením, další jsou Budějovice. Trochu mě překvapila Opava, že už není tak suverénní jako v minulé sezóně. Jsem rád, že se můžu podílet na tom, že Třinec je tam, kde je. Pro mnohé je postavení Třince milým překvapením, ale pro mě to překvapení není, protože toto postavení je podloženo prací trenérů a tvrdou prací mužstva. Nic nepřijde samo.“

Děkuji za rozhovor.